PAŘÍŽ 2015 - k 10tému výročí sňatku

 

Ráda bych tímto popsala naše čtyřdenní prožitky v Paříži.

Pokud bude slovo o bloudění (a že ho nebude málo) tak to znamená, že jsme tápali v mapách (používali jsme min. dvě různé souběžně) ;)

Žili byli dva mladí lidé co se do sebe zamilovali a jednoho dne, 1.května 2005, se vzali…. Ano i tak to začalo, a letos je to, na jednu stranu teprve, 10 let. Většinou jsem každý rok vymýšlela kam pojedeme na výročí – výhoda se brát v den nějaké svátku, že prostě máte (většina lidí) v práci volno a když to vychází i s víkendem tak jupí, hned 3dny volna. Letos ovšem mě můj manžel František překvapil, kdy mi oznámil, že letos to zajišťuje on, a že ať hlavně nic neplánuju, neobjednávám (mě je opravdu potřeba varovat, a jasně říct ;) ). A tak jsem to nechala na něm...no a asi 2 měsíce před 1.5. jsem se ptala, jestli jako fakt někam pojedeme a on, že to ještě není stoprocentní (až tam mi to vysvětloval proč, co a jak..). Asi pár dní před, mi oznámil, že nepojedeme autem, a že si sbalíme jen jeden malý kufr – což jsem odmítala příjmout!

Do toho mě ještě překvapil jednou věcí a to, že mě vzal do divadla na hru „Na hniličko“ a zjistila jsem to až ten den, a na co jdeme a kdo tam hraje až na místě, kdy herci začli chodit na pódium (úžasný šok).

No ale vraťme se k dovolené. Moji rodiče přijeli týden dopředu (už kvůli tomu divadlu), aby převzali hlídání nad našemi ratolestmi.

Pak mi začal František oznamovat, že se mám sbalit tak jako ne na túru (většinou na výročí jsme někde po lesích, krajinách,…) , ale zároveň, že toho hodně prochodíme, a také tak nějak „slušně“ a počasí, že bude nakonec asi deštivé. Naštěstí se změnil plán z malého kufru na velký, tak jsem byla aspoň o trochu klidnější co vše jsem si mohla sbalit. ;)

Ve středu (29.5) jsem se dozvěděla, že se odjíždí druhý den brzy ráno po šesté. A večer mi bylo divné, že se mě furt ptal co mám v kabelce, a pořád že ji musí zkontrolovat!!?? Samozřejmě mě napadlo „my snad někam poletíme“...a dokonce se mi to tu noc zdálo, ale byl to spíše hororový sen a tak jsem doufala že ne.

ČTVRTEK30.4.2015 – den 1. - den příletu

Ráno, téměř nevyspaná, se chystám, vidím, můj taťka je před šestou oblečen a já jen „aha“… odvážel nás autem..někam… když jsem uviděla na silnici cedule s názvem Letiště, tak jsem furt doufala, že jako ne,...ale jakmile byla cedule Terminál, tak já jen „já nikam neletím“. František se jen pořád usmíval.

Stále jsem nevěděla kam jako letíme, a až u přepážky slečna „odbavovatelka“ říká „takže 2x do Paříže(?)“ a já oči vytřeštěné, František trošku znejistěl (pořád nějak asi nevěděl jak a kdy mi to oznámí a teď se to vyřešilo) a ta slečna kouká a říká „něco je špatně?“..a když jsem jí oznámila, že jsem doteď nevěděla, že poletím a ještě do Paříže, že to bylo překvapení, tak se se šokem Františkovi omlouvala, že mu to zkazila a my se jen smáli :)

Tak překvápko bylo venku. Dokud jsem nenasedla do letadla, bylo mi dobře, ale jakmile se začlo letadlo chystat k odletu, už mi bylo ouvej, a jakmile jsme vzlétli dostala jsem prostě „tichý“ hysťák – nemohla jsem se snadno nadechnou, brečela jsem jak želva, třásla se, žaludek i každičký sval byl min. 3/4 letu zatnutý a pěkně to bolelo. :) No František si let užíval, a tím že jsem se bála já, on už nemoh ;) Když začala chodit obsluha a viděli že se bojím, chtěli mi dát víno, ale odmítla jsem, avšak po přistání jsem jen říkala, že zpátky buď pěšo, busem, nebo se opiju už před nástupem do letadla! Už to prostě nechci zažít. …

No a tak jsme začali náš pobyt v Paříži – v sedm ráno.

Poprvé jsme tu byli v roce 2007, přistání jsme měli na letišti Orly. Tentokráte, chtěl František letět s naší českou společností a ta létá jen na hlavní letiště Charles de Gaulle. Nejprve jsme šli hledat místo, kde se prodávají lístky, a my hlavně šli po výhodné kartě Navigo. Když si to zpětně uvědomuji, delší fronty nás lákaly už automaticky :)

Poté, jsme jeli nejdříve do hotelu si odvézt kufry – věděli jsme, že do pokoje budeme moci až nejdříve ve 14:30.

František měl plno plánů, co navštívíme, kde zajdeme, co budeme dělat, že tentokrát už budeme prostě chodit do restaurací a ne si kupovat něco v supermarketu a dělat si svačinky, že tentokrát si to prostě užijeme….první plán bylo zajet do restaurace Le Train Bleu na Gare de Lyon, na čokoládu (drahou čokoládu za 9€). Jsou tam nádherné prostory a vtipné ale praktické pípy nad umyvadlem.

Pak jsme začali hledat Kiosek – existují kiosky, kde můžete sehnat lístky na divadlo, koncert, … se slevou nebo dokonce i zadarmo. Jeho hledání však bylo trošku delší, ale našli. Dvě slečny co seděly uvnitř vůbec neuměly anglicky, ale byl tam zrovna mladík, který jo, tak to s námi domluvil. Rozhodli jsme se jít na jazzový koncert (zrovna byl Jazz Day). Mezitím jsme se byli podívat na Notre Dame, Pompidou centrum a také potkali cukrárnu/pekárnu s úžasně vypadajícími zákusky.. ale pořídili si zatím jen „oběd“ a to bagetu, ale moc dobrou.

Pak jsme šli do toho baru, kde se měl Jazz konat, ale bylo tam zatím zavřeno, ale v „předstánku“ jsme dostali modré pásky na ruku, že v baru to začne v sedm a zatím to je v centru Châtelet - Les Halles (hrozné „bludiště“ a přestupy metra na více jak 8min.), jenže než jsme tam dojeli a našli to, tak v momentě kdy jsem dorazili na místo kde hráli, zazněly poslední tóny a začlo se balit (?)….aby se přesídlili do toho baru. Tak jsme se tam jali vrátit – směr bar - abychom přišli v čas, jenže tam už mezitím bylo uvnitř natřískáno a venku dlouhá fronta, která se neměla šanci moc zmenšit – kolik lidí vyšlo z baru, tolik mohlo jít dovnitř. A tak jsme si šli udělat radost do té cukrárny u Pompidou centra a že to stálo za to!!!

A vyčerpaní a zklamaní z ne/koncertu, avšak uspokojeni výtečným zákuskem, jsme šli konečně do hotelu na pokoj. Tentokrát s vlastní koupelnou s wc, fukarem, konvicí a TV v ceně ;)

PÁTEK 1.5.2015 – den 2. a také 10té výročí od naší svatby

V plánu bylo nevstávat moc brzo, abychom dospali ztrátu z minulého dne (stejně si myslím že se nic dospat nedá :) ). Ale bylo příjemné nevstávat ve 4ráno po 4hodinovém spánku.

Ten den bylo také v plánu jít navštívit hlavní ikonu Paříže a to Eiffel Tour (ET) a pak co stihneme. Vše jsme měli možnost srovnávat, a tak jsme vzpomínali jak v tom září 2007 nebyli na Eiffelku žádné fronty a jeli jsme až do třetího patra a tam byli asi 2,5hodiny – kochali se výhledem za světla a pak za šera a tmy. Tentokrát nás však vyděsil počet lidí kolem i pod ET. Ve frontě na lístky vč. čekání na výtah, jsme stáli 2hodiny. Chlad, mrholení, déšť, jen o jablku...dolů jsme šli, díky šíleným frontám na výtah, raději pěšky a aspoň jsme si mohli prohlédnout první patro, kde se jinak z výtahu nevystupuje (jen se mění poloha dvou na sobě jezdících výtahových kabin než pokračuje do 2. patra).

Úplně vyhládlí, jsme se jali hledat místo kde se najíme. Opět byl František připraven a řekl, že půjdeme do jakoby jídelny, která je přímo v kostele La Madeleine. Výtěžek jde na potřebné. Opět začlo hledání, a když už jsme tam došli, měli zavřeno. A tak jsme jeli hledat další, tentokrát restauraci a to indickou (osvědčenou jinými). Bylo zaručené, že tam, cokoliv si dáme, nebude vepřové. Mezitím jsme potkali demonstraci, či jen sejití, komunistů na jednom náměstí (1.května-státní svátek práce i zde)... Když už jsme tu restauraci našli, tak jsme zjistili, že je zavřeno - pomalu nám začlo docházet, že ten svátek asi dodržují místy i tady. Hlad nás mořil, ale ještě jsme dali šanci jedné pekárně, kde se podává i polévka a bagety. Avšak po příchodu dovnitř, nejdříve nadšení, že nemají zavřeno, jsem se jala vstoupit do zóny „obědové“ a tam na nás paní že ne, že zrovna zavírají a dala tam ceduli a my utřeli. No v tom momentě, kdy už byli asi 4hodiny a my ještě neobědvali, jsem se hlady rozbrečela, František k tomu neměl daleko – spíše ho štvalo jak to vše krásně plánoval a ono to jedno za druhým nevycházelo (a to ještě nevěděl co bude ;) ). A tak jsme si dali banán a jeli zpátky k Notre Damu na bagetu, tentokrát zapečenou :D a že si dáme na uklidnění zase zákusek v té cukrárně – žel i tam se státní svátek práce dodržoval a bylo zavřeno. Tak jsme skočili aspoň do Starbucksu, už kvůli záchodům. Objednali si zákusek a kafe – Americano a to rovnou velké, ale netušili jsme co jsme si to vlastně objednali – a dostali skoro půl litru kávy :D

Občerstveni a jakž takž uklidněni, jsme šli směr (další F. plán) obchod MERCI, kde jsou věci různého typu, ani ne tak suvenýry jako praktické věci a možná vhodné i na dárky a tam jsme se těšili oba. Výtěžek jde opět na dobrou věc. Když jsme tam došli, bylo co? Ano správně – zavřeno! Tak jsme vyrazili na večerní Sacre Coeur (kde jsme asi na pátý okruh zakoupili jednu památeční malou ET pro děti a hrneček – v roce 2007 jsme si dovezli z Louvru s Mona Lisou). Tam (SC) jsme se svezli i lanovou dráhou (tak třetinová oproti pražskému Petřínu) a ještě skákli do Moulin Rouge. A hurá domů!

SOBOTA 2.5.2015 – den 3.

Dnešní plán byl jasný – zahrady ve Versailles vč. Zámku a vstávat dříve, abychom tam byli do devíti hodin. A po té, co stihneme ;)

Už při výlezu z vlaku, ten dav lidí nás děsil, ale na chvíli jsme byli uklidněni, když jsme stáli frontu na lístky( kousek od nádraží) a stálo tam jen pár lidí – naháněli nás tam „pořadatelé“ z Versailles … jenže při příchodu k zámku jsme zjistili, že to tak snadné nebude. Prostě jsme stáli přes 2 a půl hodiny v hadovité frontě, která mohla mít min.1 a půl kilometru! A možná jsme ji stáli zbytečně, ale jen kdybychom nechtěli do zámku – do zahrad byl vstup zvlášť a až tam se daly koupit lístky čistě do zahrad. Ale co už, frontu jsme vystáli, do zámku se podívali, bylo to pěkné, romantické, hlavně mě uchvacovala ta ručně vyšívaná práce, detajlní, oblečení soch, namalované obrazy hlavně dam v róbách. Jo stálo to za tu frontu!

Na známá turistická místa se stojí fronty o to více, že je všude přísná kontrola – dovnitř nemůžete ani se zavazadly větší než kabelka, ani s deštníkem a musíte to nechat v úschovně. Navíc od doby co se stala ta událost s tím tiskem Charlie jsou všude i vojáci.

Každopádně my se po prohlídce zámku vrátili pro zavazadla a s nadšením vstupovali do zahrad, kde hrála pořád „zámecká“ hudba a já jen chodila a říkala „kde natáčeli tu a tu scénu z Angeliky“.. :) A plánovali si, jak ji doma celou zkoukneme.

Vstupné jsme měli tedy do zámku, zahrady a Trianonu za 25€.

Tím jak pořád po celou dobu návštěvy Paříže pršelo ale přitom bylo všude plno rozkvetlých keřů, stromů, prostě jaro, tak nám to nepřišlo ani ošklivé a bylo nám hezky i přes promočené kalhoty, i vlhkost v botách po celodenním chození.

Jediné mínus toho dne bylo, že jsme opravdu pořád jen stáli a chodili a bez cesty vlakem tam a zpět jsme seděli max 35min a to vč. odskočení sí na toaletu. I jsme tak nějak hladověli :) a když už si něco koupili tak to bylo co? Ano bageta – teda tentokrát jen já, František měl salát s kuřecím masem, ale teda bylo to výborně udělané kuřecí jaké jsem ani v Česku neměla. Ještě jsme si na závěr dali palačinku s Nuttelou a těšili se až to doma uděláme dětem.

Ten den v zahradách byly pouštěny fontány v určitých dvou časových úsecích. Stihli jsme jen jednu, velkou, ale mysleli jsme (aspoň já), že to bude něco „lepšího“. Avšak když už bylo půl šesté a lidí bylo pramálo, tak jsme najednou při procházení zahrad slyšeli jinou hudbu, než zněla po celé zahradě, a najednou narazili na fontánu, která byla jako ta pražská Křižíkova. Prostě fontána jela na základě hudby a to bylo velké pohlazení po duši. Sedli jsme si na lavičku pod neustále otevřeným deštníkem a kochali se, ani nedutali. Prostě nádhera! Pak už jsme doobešli co se dalo, protože už zavíraly různé části zahrad/bludišť tak to šlo rychle (nebylo kam chodit), a při výstupu na hl. náměstí před zámkem jsme nevěřili jak je to rozlehlé náměstí – když bylo prázdné :)

Ještě před odjezdem vlaku jsme si poslechli konečně nějakou tu jazz hudbu, která tam zrovna zněla z pódia kde se vlastně už taky končilo, ale hoši (3) prostě hráli jen tak pro asi 5lidí. A tak byl doladěn náš den do dokonalosti :)

V noci jsem jen opět brečela, ale to křečovými bolestmi neklidných nohou z únavy.

NEDĚLE 3.5.2015 – den 4. - den odjezdu

Sbaleno jsme měli projistotu už v sobotu večer, ale přesto jsme přebalovali kufr asi na 3x. A plán dne? Navštívit znovu Merci (přece musím domů něco donést!) a taky další Františkův plán byl navštívit obchod TATI s hadrama (říkal pořád „musíš si tam prostě koupit něco na sebe“ - no není to úžasný chlap? Jasně že je, to mi nemusí nikdo říkat...a je mi jasné že chlubit se nemá ;) ). No a taky jsme se chtěli naposled pokochat Eiffelkou.

Nejdříve jsme se však chtěli nasnídat, ale ouha, naše pekárna u hotelu měla prostě v neděli zavřeno (že by nás to po těch 3 dnech různých prožitků překvapilo? No ani ne.). A tak si dal František jen ovoce (já měla žaludek v kýblu z toho, že zase musím letět a taky jsem se loučila s Paříží s „tetou Irmou“ viz. The IT Crowd) a z hotelu jsme vyráželi již s kufrem, jelikož na letišti jsme museli být do půl druhé.

Takže….Merci zavřeno, u něho však byla pekárna a tak jsme se tam šli najíst. Chtěla jsem pořídit kafe z místního automatu, ale ten byl mimo provoz, tak nám jen tak udělal místní prodejce vlastní kafe. A já že půjdu zatím na WeCko na venkovní veřejnou toaletu (velká hezká kabinka), jenže opět mimo provoz a tak že půjdu do vedlejšího baru. František mi říkával na začátku pobytu, že mají provozovatelé restaurací povinnost neodmítnout člověka, který potřebuje jít jen na záchod. Ale přesto jsem si připravila Euro. A tak jsem ho starší paní dala se slovy „toilet“ a ona na mě jen tak divně koukla, peníze samozřejmě přijala. … otevřu dveře, tam mini místnůstka s umyvadlem, na zemi barely na vodu a kýbl s napuštěnou vodou...a dveře na záchod. Tam ještě menší místnost a taky nepořádek, ale prostě když potřebujete tak potřebujete, a když jsem se jala rožnout, tak nic, tma...a tak jsem tam lidi seděla po tmě, do toho mi spadl toaleťák, a když jsem se ho snažila nahmatat, nahmatala jsem něco co nevím co bylo, vím jen že bylo všude mokro, a později nahmataný toaleťák byl celý zvlhlý, … ještě že jsem měla sebou kabelku... Pak jsem chtěla spláchnout? No co asi, voda netekla že? No vystřelila jsem z toho baru celá vyklepaná, šla zpět za Františkem do pekárny a jen „kde mám ubrousky, kde mám ubrousky (čistící dezinfekční). Zážitek k nezaplacení.

Dále jsme se vydali k tomu TATI – jak jinak než zavřeno,…. tak alespoň poslední romantický „luk“ na ET a tradá na letiště.

Celý den jsem však nemyslela na nic jiného, než na to, až si budu moci něco dát, něco co mě oblbne. Alkohol normálně nepiji a nenormálně? No vyjímečně když mi bylo nevolno z jídla, tak jsem si dala méně než malého frťana. Hl. vím že mi stačí málo a jsem mimo (a nejen proto nepiji alkohol). A tak, když jsme už seděli, já pořád nervózně koukala na stevarda (kterého jsem si zprvu spletla s pilotem :D ), že kde je a kdy ho budu moci oslovit. Nakonec se mi to těsně před rolováním podařilo a ptám se ho zda by mi nemohl dát něco na uklidnění. A tak nabídl opět trochu vína a já tentokrát svolila. Lidi, jak mě bylo dobře, a jak jsem byla lízlá! A to mi dal asi 50ml červeného! Přes Františkův protest, jsem si v půlce dala ještě bílé (netušila že se to nemá míchat) a vzpamatovávala se z toho ještě dlouho doma :) Ale říkám, jestli ještě budu muset někdy letět, tak bez „povzbuzení“ ani omylem!!!!! Mě ten let vůbec nevadil, dokonce jsem se začla bavit se sousedkou z Buenos Aires (ani nevěděla jak) a tím mi cesta rychleji uběhla. No taky cesta zpět byla rychlejší – letěli jsme Boeingem a ten to dal za hodinu něco (podle mých slov z červeného vína jel pilot jako prase) – z letiště jsme odlétali se skoro hodinovým zpožděním a nad Německem byl nával. Ale přistáli jsme a nadšeně se vítali se starším synem, který na nás již s dědečkem nervózně čekal.

Přes prožitky jsme celou dobu plánovali jak to uděláme příště a co dalšího navštívíme a jak se na to připravíme a hlavně že už se jako fakt najíme!!!….i když František pak večer v posteli říká „já byl připravený a vidíš jak to dopadlo“ :D

A jak mi František pořád opakoval „zážitky nemusí být pozitivní, stačí že jsou intenzivní“ a to teda byly!

Fotky s popisem a pár videí na http://vixen.rajce.idnes.cz/

příspěvěk z 130126

              Můj první, a doufám že ne poslední, duet s Víťou Pajerovou.

rychlý a opět po termínu opožděný příchod druhorozeného syna ELIÁŠE

Rozesílaná SMS: Alvínek postoupil o stupeň výše, stal se z něj totiž velký bratr. Narodil se mu dnes 11.07.2012 ve 4:07h bratříček ELIÁŠ, 3580g, 51cm. Děkujeme všem! Tentokrát to bylo mega rychlé (oproti min.porodu) a o to více bolestivé. Před 1hodinou ranní v porodnici s tím že mám "asi" poslíčky a ve 4hodiny byl Eliáš na světě. Termín porodu (TP) byl stanoven dvojí - 30.6. a 2.7. . Jelikož jsem se min. dva měsíce před porodem už necítila moc dobře a vyšilovala že porodím dřív, poprosila jsem svou mamku, aby mi dojela dříve, že se bojím že budu rodit dříve než v termínu a já se hlavně uklidním, až to na mě přijde, abych se nestresovala tím "kam upíchnout starší dítko"...zvláště když vás navštíví porodní bolesti v noci (jako prvně). A tak se maminka sebrala a přijela 21.června. Mezi tou dobou co tu byla odjela s Alvínkem na týden k sestře do Brna, takže jsem se mohla "soustředit" pouze na druhé a přípravu kolem něj...krom toho jsme došívali s mužem konečně po iks měsících "mantinelo-kapsář" pro staršího syna ;-) Vesměs jsem si každý týden dávala cíle "proč ještě nerodit", co ještě musím stihnout ... vlastně se zadařilo, ale moje zásluha, vyjímečně "silné vůle", to opravdu nebyla :-D Tak jsem si ještě stihla jít opravit dva zuby 3dny před 1. TP a oslavit, hl. udělat dortu, na narozeniny prvorozeného syna Alvina. V pondělí 9.7. jsem si šla do poradny v Podolí pro "ortel" kdy že půjdu na vyvolání. Čekatelek v čekárně (na chodbě) na tento ortel bylo až až. Pro úsměvnost - Nejdříve byl v ordinaci doktor který před třemi lety kdy šel na svět Alvínek , přišel na porodní sál, "koukl", oznámil "už může" (jako už tlačit), a odešel :-) . Musel však pro odvolání k porodu odejít a tak se omluvil se slovy že přijde za chvilinku druhý doktor. No jak jsem uviděla kdo se přiřítil, jsem zrudla - Dr.Verner, který mě "po" Alvim zašíval :-D Čekal se mnou můj mužíček tak jsem mu hned připoměla onoho doktora (byl také u toho .. ) a muž poznamenal "to bych mu měl jít poděkovat že" :-D. A já byla tak z toho "rozvrkočená", že jen co jsem k Dr. přišla, tak mu říkám, že jsem muži říkala že mě před třemi lety zašíval a on poznamenal... Doktor na to "a já si říkám že jste mi nějak povědomá" (ha ha ha) - k tomu dodám, že jsme se necelé 3hodinky po zašití potkali na chodbě šestindělí a Dr. s překvapivým výrazem v očích "dyť jsem vás před chvíli zašíval a vy tu lítáte jak byste nerodila"... No a po mé poznámce "o poděkování" dodal s úsměvem "a co? dobrý? ;-)"... a ještě při odchodu jsem mu řekla "zvažuju že si vás zavolám k zašití i podruhé" a sestře jsem hned dodala "sestři, ale on je fakt dobrej" ... no prostě nechápu jak ty všechny moje "kidy" mohly ze mě vypadnout :-D . Každopádně jsem doktorovi jistě zvedla náladu. Abych se vrátila k onomu ortelu - dostala jsem termín na indukci ve čtvrtek 12.7. kdy jsem měla být 41+5tt. Původně chěl v pátek 13.7. ale když jsem poznamenala že v sobotun 14.7. mám narozeniny (s tím že jsem doufala že to dá až po víkendu), poznamenal, že raději teda ve čtvrtek, abych měla v sobotu už klid, abych se netrápila o narozkách (vyvolávaný porod může trvat i 3 dny). No chtělo se mi bečet. Snad žádná rodička nechce jít na vyvolávačku.. . ... a tak se čekalo ... buď se dítě "lekne" a půjde dříve dobrovolně nebo hold mě čeká vyvolání. Na úterý jsem měla v noci poslíčky a ještě ráno a část dne mě břicho pobolívalo, ale ustalo to. Večer mi zase bylo tak všelijak, ale podle mě (v ten čas) to byly poslíčci ... na druhorodičku asi ostuda, ale prostě to fakt ze začátku nešlo poznat, zvláště když se píše že při kontrakcích postupující k porodu jsou pravidelné a u mě, podle mě, tak pravidelné nebyly. Ještě stále v úterý, pozdě večer se kontrakce střídaly kolem 8. - 10. minuty, a o chvilku později, kdy jsme se s mužem mezi "kontrakcemi" pokusili o "neumělé vyvolání" díky přirozeným prostaglandinům (pro jistotu no) ;-), byly co minutu a půl až 2, ale rozdýchatelné do břicha, takže žádná hrůza. Jelikož jsem začla trošičku více špinit, tak mě to natolik vyděsilo, že jsem rozhodla, že se chci jít nechat zkontrolovat jestli je vše v pořádku a jala se do koupelny umýt hlavu, abych byla i po půlnoci "krásná" :-D Do porodnice jsme dojeli již ve středu 11.07.2012 před 1h ráno. Když jsme se blížili, najednou kontrakce byly zase až po páté minutě, tak jsem chtěla muži říci, že to otáčíme, že to jsou vážně jen zase blbé poslíčky. A to jsem řekla i při "příjmu", že asi zase poslíčky, ale protože špiním, tak pro můj klid chci kontrolu. Kontrakce začaly ale už při monitoru trochu více sílit, ale stále jsem je mohla prodýchávat pouze hlubokými nádechy do břicha..i když je to teda trošku obtížné když je břicho stvrdlé "a bolí". Sestřička se mnou sepisovala pár věcí a já se zeptala jestli teda jsou to ty poslíčky a pudu zase dom. Naštěstí mě sestřička oznámila, že ne, že budem rodit ;-) super, umělému vyvolání jsem se úspěšně vyhla!!! Jen mě ještě strašila věta že maj plno a musím jinam, ale naštěstí měli volno. Šli jsme tentokrát na box č. 7. Při příjmu, cca 1:45, jsem byla otevřená na 2prsty a dále to pokračovalo následovně: 3:10 3-4cm ; 3:25 mi porodní asistentka (PA) doporučila prdnout vodu (byla čirá - UF) ; 3:30 5cm ; 3:50 6-7cm a 4:07 byl Eliáš na světě!! Rychlost neuvěřitelná. Ale pokusím se podrobně... :-)))) příprava byla pouze klystýr, ale ten jsem chtěla jak poprvé tak i teď. Poprvé to ale šlo vydržet, ale tentorkát to bylo skoro potupné ho zažívat při co minutových kontrakcích - musela jsem být ve sprše a muž mě celou potřebnou dobu sprchoval. Střídala jsem své kroky mezi sprchou a záchodem a blízkým tyčovým radiátorem, u kterého jsem přežila většinu kontrakcí vděčně opřená o něj, rozkročená a již od počátku příchodu do porodního boxu zvládla prodýchavat už jen tzv. psím dýcháním. Monitor mi PA vnutila jen jeden naležato, který nebyl moc příjemný, dokonce jsem si jí zavolala pípákem, protože jsem to potřebovala sundat a vstát. Ale to bylo skoro už ke konci. Jinak mi jen krátce dala jednu "sondu" na břicho, přidržela chvilkou rukou a zase jsem si mohla dělat "co jsem chtěla". Jsem si jistá, že mi tentokrát hodně pomohlo že jsem 98% času stála! Prostě zemská přitažlivost je silná, a aspoň mě to zabralo, a Eliáš krásně a rychle sestupoval jak měl. Měla jsem prostě štěstí. Ještě jsem byla jednou nucena si lehnout a to když jsme šli píchnout vodu. Nejdříve říkala že to ještě necháme přirozeně, ale když viděla jak se už moc trápím tak vodu píchla a tím se to taky hooodně urychlilo a vůbec mi to nevadilo! Těsně před koncem (kdo to mohl tušit) kdy už se mi vážně chtělo tlačit, a sténala jsem že už nemůžu, jsem doslova lezla po lůžku. Moje PA to údajně nikdy neviděla, ale já stála na tom jejich polohovatelném lůžku, držela se za madla, co jsou jinak za hlavou a dokola řvala "netlač, netlač". Muž mě v tom utvrzoval aniž by věděl co a jak - pamatuje z minulého porodu.... I jsem tentokrát dost křičela, ale nikdo mi nic špatného neřekl. ... V tom přišla PA, jen mi řekla ať si kleknu, koukla a řekla, jen klidně tlačte, a nechala mě už tak v kleče zadkem k ní i porodit! Neuvěřitelný zážitek pro mě. Předtím poprvé jsem byla 95% času na lůžku v leže až do konce. Jen jsem si pak uvědomila, že muž tentokrát nestříhal šňůru. PA ani neřekla, ale neva. Zná od prvního porodu. Prostě rychlovka. Eli se na sále teda megačně přisál až jsme ho museli odtrhnout. Změna byla i ve vypuzení placenty. Píchli mi injekci oxy až po porodu , počkalo se na kontrakci a s malou pomocí PA byla placenta venku. Minule jí ze mě tahali, ani nic neřekli a pak jsem měla pár dní po porodu problém, který mě naštěstí neohrozil. Nebyla jsem nastřižená, ale trochu jsem se potrhala, a šití tentokrát bylo šílené! Minule jsem to vůbec nevnímala (oblbnutá zřejmě léky, které nezabíraly při porodu, ale spíše až po). Teď měla doktorka (žel onen doktor neměl službu ;-) co dělat. Pořád trpělivě říkala "uvolněte se ; zadek dolů..."...což skoro nešlo. au au au Jen jsem z toho vyčerpání začla jekotat zubama :-D ale teda hustě. Todle PA taky nikdy neviděla. Klepak se po porodu jo, ale aby si tím někdo málem vybil zuby ... ;-) Dle předpisů má rodička po porodu ležet ještě 2hodiny, aby nezačla krvácet. Po hodině přišli za mnou, že potřebují uvolnit porodní box a jsem jediná schopná kdo může odejít už na šestineděli :-) Tak mě přehodili na lůžko a odvezli na pokoj. Žloutenka nás tentokrát minula a tak nás domů pustili po těch povinných 72 hodinách a to v sobotu 14.7. což jsem vzala jako dárek k mým narozeninám! ;-) A opět jsem byla vděčná, že tam ten můj manžel mohl být, protože mě, jako u prvního porodu, opět ovíval vějířem. Ale jak...lepší jak větrák! Jeho ta ruka musela pak bolet jistě několik dní. Já totiž měla zase málo vzduchu, a když musíte "psím dýcháním" prodýchávat 40ti sekundové kontrakce a na "oddechovou pauzu" bylo kolikrát jen 10vteřin, tak to vás příšerně vyčerpá. Byl úžasný a budu mu stále za to vděčná! xox tak co...rodili jste při čtení článku se mnou? ;-)

rozsypal se pytel ;-)

můj "nejčerstvější" hudební příspěvek z našeho sboru ze 4.února 2012. Tentokrát již s jedním bijícím srdíčkem navíc pod mým srdcem :-)

další píseň_Je kámen odvalen

Opět další můj příspěvek z října 2011 z Večeře Páně. Tentokrát s doprovodnou řečí našeho kazatele br. Josefa Cepla. (v půlce teda chyba jak byk - zapoměla jsem jedno slovo a tak jsem ho tam zadrmlila :D - žel zrovna v tom "nejlepším"..no stane se no )

PF 2012

to není možný, celý rok jsem tu nic nenapsala :-/

PF 2011