Podělím se s vámi na téma „netáhněte jho s nevěřícími“, které jsem objevila na blogu Alenky N. http://ajenka.blogspot.com/ (článek: moje dnešní frustrace). Je to trochu delší, a psát to v reakcích, to by se někomu taky nemuselo líbit. :-) Možná jsem Alenku taky nepochopila správně, jako někteří z reakcí – no uvidíme.
Dle mého je risk vše, celý náš život. Co se týče vztahů- Risk v tom, že se dám do kupy s nevěřícím a může i nemusí to skončit šťastně. Risk v tom, že pokud přivedu do sboru kamarády, že můžu i nemusím o ně přijít, jelikož mě budou mít za „divnou“. I pár věřící „v jedno“, jde do manželství se slovem „RISK“ – kolik adventistických párů bylo rozvedeno – jen se o tom nemluví (možná škoda). Já o to více držím pěsti těm, kdo si vyberou za protějšek člověka smýšlejícího jinak, zvláště k tématu věřícího v někoho či v něco jiného (každý věří). Držím jim pěsti proto, že jsou tak odvážní a ochotni jít do toho vztahu, protože si myslím, že by nezačínali ten vztah s myšlenkou „no co, když se mu ve sboře nebude líbit, tak se všeho křesťanského vzdám, jen abychom byli spolu“, ale že mají snad určitou potřebu ukázat skvělého Krista všem koho milujeme i nemilujeme), i kdyby s malinkou „dušičkou“ strachu, který je přirozený.
I mě od puberty strašili tím známým spojením slov „netáhni jho s nevěřícím/i“. Nepočítám vztahy v mé přemlácené pubertě, ale taky skončilo pár vztahů s kluky Adventisty – to je ale normální (no sice ne moc na Slezsku, kde když nemáte kluka v šestnácti, tak jste opravdu divná :-) ).
Proč nás Bůh na to „netahání jha s nevěřícími“ upozorňuje v Bibli, vidím ve vlastní rodině i u mne.Snad nebude nikomu vadit, když uvedu příklady z rodiny.
Zjistila jsem, že většinou se vše hroutí, pokud v rodině chybí muž jako „sloup víry“, jestli ho tak můžu tedy nazvat. Největší problémy, dle mého nastanou u dětí . V rodině moje obě tety si vzaly nevěřící muže. U první to dopadlo trošku hůře, protože první manžel nebyl dobrý, a tak se rozvedla a vzala si později jiného muže, který je fajn, ale taky nevěřící. Ona i děti (ty už mají taky téměř dospělé děti) do sboru nechodí. U druhé tety, to vypadá daleko líp, ale pořád to není ono. Já to vidím ale tak, že jen díky tomu, že je silná ve víře, to vše zvládá snad líp.
Bratránek je moc fajn kluk, ale asi tím, že strejda nechodí do sboru, nebo kdo ví co v tom kluk viděl, přestal chodit taky. Je pravda, že si na něj někteří kluci ze sboru, když byl malý, dovolovali, když neměl ve sboře taťku, který by se ho zastal a přece se nebudou bát ženský – je to možná hnusné co píšu, ale to se lidi stává i v našem společenství!
Sestřenka je na tom líp. Do sboru chodí, dokonce se před rokem nechala pokřtít. Má nevěřícího kluka a dokonce už s ní byl párkrát ve sboře. Já ji můžu jen „fandit“.
A já? Já jsem si našla manžela v práci. Začala jsem o něj mít zájem a nevěděla jsem jestli věří, nevěří. Sice mě to až tak nezajímalo na začátku, ale přesto jsem si chtěla stát za tím, že si nechci brát „nevěrce“ – ale poručte srdci ;-) . Možná by moje chování někdo bral tak, že jsem svého muže možná křesťansky znásilňovala. Prostě jsem za ním hodně brzy po nástupu v zaměstnání, začala chodit do jeho kanceláře s hláškou „jdu se podívat na zprávy“ (v té době měl v práci TV kartu a taky to byly doby, kdy jsem v práci ještě bývala dobrovolně a ráda od 7-20hod.) a přitom jsem si sebou brala Bibli. Zpětně vůbec nechápu jak jsem mohla být tak otevřená. Teď by mě to snad ani nenapadlo – žel. Z něho vypadlo, že je „věřící“ asi od patnácti let kdy začal chodit do kostela. Nejdříve začala jeho sestra, pak on a nakonec maminka. Tak jsem na něj šla s Biblí s „čistým a nečistým“ jídlem. :-D
Později se mnou začal navštěvovat shromáždění a líbilo se mu u nás. Jsem v Praze přes 6let a vystřídali jsme spolu téměř všechny pražské sbory. Rozhodl se pro vyučování z vlastní vůle. Nenaznačovala jsem mu, že se musí pokřtít, k tomu dospíval postupně sám. No a nakonec jako v pohádce – vzali jsme se. Ale jak to v realitě chodí, jsou dny, kdy jsme nešťastní, ale i dny, kdy je nám dobře a nelitujeme dne ani hodiny. No chtějte po člověku, který nevyrůstal od mala v adventistické rodině, aby najednou začal myslet na to, že v pátek se začíná sobota při setmění a končí až další den po setmění. Je to opravdu těžké, nejen pro mne, kterou to trápí, ale i pro něj, který na to nebyl celá dlouhá léta zvyklý. To vám nezbude nic jiného než jít na kolena. Žel jsme někdy lidi protestančtí, a někdy je potřeba nás na ty kolena donutit.
Já vidím problém „důsledku“ i v rodině toho druhého, milovaného. Říkám si, že by to bylo snad jiné, kdyby manželova rodina byla "adventistická". Nejsem v poslední době asi moc otevřená „světu“ a tak se bráním i u vlastní, manželovy, rodiny. Není to dobré, sama vím. Ale pořád je to lepší, že je tchýně u katolíků, než kdyby nevěřila v Pána Boha. Tchýně je moc hodná ženská a tchán taky. Dokonce se za tu dobu, co se známe, nám přizpůsobila v jídle ohledně „nečistého“ jídla. Za což jsem ji vděčná, protože to pro ni bylo velmi těžké. Zvláště to, že její syn odešel z katolické církve.
Naše manželství beru jako velkou zkoušku, což je každé manželství, vztah. Ale také bych jej ráda brala jako velkou příležitost být lepší „Boží učedník“. Jak ráda bych se jednou setkala v nebi i s celou manželovou rodinou!
