Ve čtvrtek jsem v práci byla již klidnější, ale za to doma. Teda po velmi brzkém odchodu z práce to bylo ještě dobrý. Skákla jsem si na poštu pro balík s šesti novými košilemi pro Františka, trička z UNICEF pro brášku a vyreklamované ¾ kalhoty z Magnetu. Došla jsem dom a začal, jak říká někdy František, pešek :-D Otevírala jsem si nůžkami balíček s kalhotami a co se nestalo, střihla jsem si do kalhot. Materiál je to takový že i vpich jehlou rozjel dírku na skorodíru. No nic, zalátala jsem si to takovou stužkou a rozhodla se, že budou na doma :-) – pohodlné jsou na to dost….jelikož z menších kalhot co jsme měla původně mi přišly zase o min. 1číslo větší :-D
Dobrá, to jsem přešla s pokrčením ramen.
Pak jsem si vybalila košile a byla nadšená z barev, vzorků, matroše, ale čekalo se až přijde domů Ferko, že je vyzkouší. Než přišel…bylo to ještě slušný. Jenže když vyzkoušel košile, zjistili jsme, že jsou mu velké. To mě hodně mrzí, protože i když byly s 50% slevou (JOKA) dala jsem za všechny přes 2tácy. Tatínek mi pak večer říkal, ať mu je dovezu, že mi je zaplatí a bude nosit :-) Reklamovat nemůžu, menší nejsou.
Ale to nejsme u konce. Večer se chtěl Ferko kouknout na seriál přátelé a co se stalo? Televize nereagovala…asi je v kyblu. Ještě v dobrém úmyslu, při Ferkově snaze opravit telku, jsem chtěla sundat orchidej z TV a co se nestalo, kytka se převrhla a něco jako hlína napadala na telku, zřejmě i dovnitř.
Můj bratr už poté reagoval slovy „jdi spát“…no za chvíli jsem už šla. Bez nálady s myšlenkou vyhozených peněz za velké košile.
Výsledek k dnešku:
Košile bude nosit buď tatínek, nebo se opět pustím do horlivého vyvařování manžílkovi, aby mu krk zhrubnul o číslo :-) a TV…na svůj věk přesluhovala, ale posloužila. Zase jsme nainstalovi TV do PC.
Doufám, že jsem si dny Blbec vybrala na hodně dlouho.
Tak jsem se nedávno přihlásila do hi5.com – což já beru jako jakýsi lepší blog, kde píšete něco o sobě, ale můžete si pozvat plno přátel, sdílet fotky, sdílet informace. Dříve narozený je facebook.com. Tam mam také zavedený účet, což jsem zjistila nedávno, že jsem si ho v dávné době založila, ale ten moc neužívám. Někteří rezignují na tom stát se přáteli, jelikož je samozřejmě povinná registrace a někteří neradi dávají svá data. Našla jsem také o tom článek jednoho člověka, který není z hi5.com nadšeným http://www.libol.cz/2008/08/05/pozor-na-hi5com/
Tak uvidíme jestli mi to jednou zaviruje PC, ale zatím se tu budu sdílet http://vixankov.hi5.com
Naše milá tetička z Brna sehnala lístky na Velkou cenu „ Cardion ab Grand Prix České republiky“. Šli jsme samozřejmě jen na nedělu 17.8.08, ale stejně ty dva dny předtím bylo hnusně deštivo, za to v neděli ani kapka a místy bylo i vedro. A zážitky? Na to že jsem ženská a že jsem od 10-15 hodin poslouchala samý brm brm brrrrm, mi tam bylo dobře! Je skvělé slyšet řinčet ty motorky naživo, zvláště ty osmistovky!!! Bolela mě ráno hlava, dokonce jsem měla velmi nevrlou náladu, až se divím, že mě kluci nenechali dobrovolně doma, a tam mě na chvíli přestala!! Ale žel při opouštění areálu, kdy jsme trasu předtím asi 15ti minutovou šli hodinu, mě opět navštívila má častá bolest hlavy a bylo téměř po zážitcích. Výsledky: http://www.motorkari.cz/detail-clanku/?cid=12752
Šla bych však zas!
PS: na obrazku mapy jsou dvě žluté bodky, kde jsme seděli
panorama tribuny D
Valentino Rossi "Doctor"
Už dlouho nenosím hodinky, ale rozhodla jsem se, že si je koupím. Ale když už hodinky, tak žádné ťamanské, ale pořádné a snad kvalitní. No nejdříve jsem chtěla elegantní dámské, co mají jemný řemínek. Jenomže jsem se zamilovala do, pro některé, šílených binárních hodinek. Vybrala jsem si hodinky LedWatch Lady Pink. Z binárních hodinek snad nejjednodušší k poznání času. Sice se mi líbily hodinky s názvem Infection (http://binarni-hodinky.eu/product_info.php?products_id=48) , ale na nich nemám šanci „rychle“ a snadno rozluštit kolik je vlastně hodin. :-) Hodinky mi došli začátkem tohoto týdne a šla jsem si je dnes vyzvednout. Žel mám pecha a zjistila jsem, že hodinky mají malou prasklinku ve sklíčku u tlačítka. Takže jsem je štandopéde poslala ještě dnes zpátky k reklamaci. Ale už se nemůžu dočkat až mi přijdou znovuzrozené a snad již v naprostém pořádku zpět.
Pokud jsem se ještě nezmínila, tak jsem v celku televizní maniak, ale taky dost herní a brouzdící se po netu taktéž.
Teď s Vámi budu sdílet zážitky z „nově“ objevené hry. Jmenuje se ShotOnline International a jde o golf.
Jak už název napovídá je to online hra, takže můžete hrát s někým kdo sedí u PC v Anglii, v USA, či v Austrálii :-) (já si tím procvičuji svou ájinu), ale taky s někým kdo sedí vedle vás, jako v mém případě s manželem Františkem :-D
Vybrala jsem si tu nejmenší postavu, nazvala ji Veverka a k dnešnímu dni jsem na levelu 17 s handicapem +14. Nehraju to úplně krátce, ale přesto jsem Levelově a s HDCP na začátku a hrozně mě to štve, že to jde tak pomalu. Krom zlepšování vašich dovedností, si můžete vylepšit image, např. koupí hadříků, či změnou účesu. Také nakoupením všelijakých golfových potřeb, ale na ně budete šetřit věčnost. ;-)
Nabádám vás, stahujte, instalujte, hrejte, bojujte…třeba se utkáme ;-)
Na obrázku je naše herní rodinka. Z leva – František, Jirka (bratránek), já, Radim (bráška).
Sice jsem psala zhruba před týdnem o svých narozkách, ale neřekla jsem o narozkách mého tatínka Leonka, který prosím dovršil své první šedesátky :-) Teda číslice s první šestkou na začátku. Že na to nevypadá?! Jeho den zrození je 6.7.1948. Výhoda je, že v každém roce je na ten den svátek :-) Se uměl narodit co?
Korelku si pořídil o týden a den později nakonec sám. Takže mám(e) po dlouhé době opět korelu, je to ještě vykulené mládě a jmenuje se Pepík (Pepíno). Už není tatínek doma celý den sám, jak si stěžoval :-)
PS:ty věnce byl můj nápad :-) praštěná upomínka co? 
14. a 15.7. proběhl v Praze BohemiaJazzFest, který dále pokračuje ještě v jiných našich městech. Původně jsme s Františkem měli jít již v pondělí, jako na mé narozeniny, protože Jazz já mám ráda (ale ne každý Jazz je ten správný Jazz pro mé ouška), jenže jsem byla natolik unavená (dle mého minulého příspěvku), tak jsme se rozhodli na úterý. To bylo málem už též ohroženo, ale nakonec to dopadlo skvěle. Sice začínali už od 16:00, ale my jsme se mohli z práce dopravit těsně před šestou. Udělali jsme si ještě krátkou pauzu na večeři v Pizzerii, která byla v okolí Staromáku nejlevnější a hurá na poslech supr muziky.Jelikož to bylo na Staromáku a dokonce nás přišel asi jednou větou přivítat i starosta Prahy 1, tak se v deset končilo…..no lidi si vytleskali, nebo spíše vyřvali ještě jeden přídavek po desáté :-)
Krom borců na jevišti, jsme potkali Karla Plíhala, ze kterého měl ještě větší radost František. Také moji oblíbenkyni v Jazzu Janu Koubkovou – té to fakt seklo. A dokonce si vyšel na procházku Jan Saudek s rodinkou. Z něho jsme šli málem do kolen, protože držel dítě, asi svoje, holčičku, a držel ji oběhama rukama tak někde mezi pasem a podpažím, a držel ji opravdu stylem „nevím jak se drží dítě“. Téměř s nataženými pažemi před sebou ji tak celou dobu nesl / držel.
Taky nás velmi pobavilo, když vyšel pořadatel JazzFestu Rudy Linka s dítětem na rukách (já si říkala "jé, on má tak malého syna" ), s dotazem (cca) "kdopak hledá toto roztomilé dítě, nechť se dostaví dozadu do stanu", se přihlásilo několik rukou :-)) Ale nakonec se dostal k právoplatné mamině.
PS: jo a koupili jsme si oba tričko z JazzFestu :-) modré a hnědé jedno za supr dvě kila.
Původně jsme měli s Františkem v plánu jít na JAZZFestival na který jsem se moc těšila, ale díky té probdělé noci jsem to vzdala a půjdeme zítra.
František byl tak hodný, že po práci pro mě přijel, protože už mi začalo být zae nevolno, a ještě jsem chtěla před stěhováním v práci (na konci července) si odnést pár věcí dom. Takže jsem odcházeli z mé práce po sedmé hodině. Doma si pojedli sekanou, teda Ferko, já jen uždíbla trošku a jinak tiše, možná nahlas, záviděla. Už je mi k večeru ale líp, jen se bojím jít spát :-( aby nepřišlo to samé co na dnešek ale to snad už ne.
Fotky z narozenin mám na webu www.vladka-frantisek.unas.cz
Zdar!
Musíme si zvyknout na všelijaké nezvyklé panelákové zvuky a jen doufám, že pro sousedy se nestaneme nezvanými podnájemníky :-)
Dokonce v tom baráčku bydlí už jedna paní Nohejlová, takže teď jsme dvě - no to bude sranda :-)
Parkování je téměř nemožné :-) večer stojí jedno auto před druhým a papírem za sklem komu volat v případě potřeby vyparkování.
V*
PŘED a PO :-)
Než platit za chvilkové ulehnutí na divan u psychologa, „vypláču se“ psaním tady na webu. I když už to ze mě více méně spadlo po e-mailování s rodinkou.
Víte, chytla mě dnes depka. Z toho, že se mi zdraví nelepší ba je to horší (nic vážného, jen nepříjemné), že se budeme v neděli 29.6.08 stěhovat z poklidné části u Vltavy do paneláku v Záběhlicích, kde z těží manžel zaparkuje svůj služební expres. Že nás ten nový podnájem vychází dost draho, ale jinak jsme to vyřešit nemohli (!!!opravdu nemohli!!!) a nakonec, že se budu stěhovat za měsíc i v práci. Úplně mimo náš barák a po letech odvyknutí budu sedět s nějakou paní, kterou „znám“ nějaký ten rok jen po telefonu a nikdy jsme se neviděly.
Jsem velmi špatně přizpůsobivá bytost, hodně citlivá až přecitlivělá. Už jsem měla v práci za 6 a půl let takových změn, ale ještě jsem si nezvykla a vždy to příííšerně ořvu (obrečím). To mi často pomáhá. Samozřejmě to při depkách chodí tak, že najednou vás začne napadat jedna smutná myšlenka za druhou.
Měla bych mít výhodu, že jsem poznala Pána Ježíše..a taky že mám „kolem“ sebe bytosti, které mě na to upozorní, protože někdy zapomenu, že na starosti nejsem sama.
Jak se píše ve Filipským 4,6-7
Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl.
Díky rodino! Díky Bože!
PS: a teď si jdu dát svůj oblíbený čajíček na uklidnění
Podělím se s vámi na téma „netáhněte jho s nevěřícími“, které jsem objevila na blogu Alenky N. http://ajenka.blogspot.com/ (článek: moje dnešní frustrace). Je to trochu delší, a psát to v reakcích, to by se někomu taky nemuselo líbit. :-) Možná jsem Alenku taky nepochopila správně, jako někteří z reakcí – no uvidíme.
Dle mého je risk vše, celý náš život. Co se týče vztahů- Risk v tom, že se dám do kupy s nevěřícím a může i nemusí to skončit šťastně. Risk v tom, že pokud přivedu do sboru kamarády, že můžu i nemusím o ně přijít, jelikož mě budou mít za „divnou“. I pár věřící „v jedno“, jde do manželství se slovem „RISK“ – kolik adventistických párů bylo rozvedeno – jen se o tom nemluví (možná škoda). Já o to více držím pěsti těm, kdo si vyberou za protějšek člověka smýšlejícího jinak, zvláště k tématu věřícího v někoho či v něco jiného (každý věří). Držím jim pěsti proto, že jsou tak odvážní a ochotni jít do toho vztahu, protože si myslím, že by nezačínali ten vztah s myšlenkou „no co, když se mu ve sboře nebude líbit, tak se všeho křesťanského vzdám, jen abychom byli spolu“, ale že mají snad určitou potřebu ukázat skvělého Krista všem koho milujeme i nemilujeme), i kdyby s malinkou „dušičkou“ strachu, který je přirozený.
I mě od puberty strašili tím známým spojením slov „netáhni jho s nevěřícím/i“. Nepočítám vztahy v mé přemlácené pubertě, ale taky skončilo pár vztahů s kluky Adventisty – to je ale normální (no sice ne moc na Slezsku, kde když nemáte kluka v šestnácti, tak jste opravdu divná :-) ).
Proč nás Bůh na to „netahání jha s nevěřícími“ upozorňuje v Bibli, vidím ve vlastní rodině i u mne.Snad nebude nikomu vadit, když uvedu příklady z rodiny.
Zjistila jsem, že většinou se vše hroutí, pokud v rodině chybí muž jako „sloup víry“, jestli ho tak můžu tedy nazvat. Největší problémy, dle mého nastanou u dětí . V rodině moje obě tety si vzaly nevěřící muže. U první to dopadlo trošku hůře, protože první manžel nebyl dobrý, a tak se rozvedla a vzala si později jiného muže, který je fajn, ale taky nevěřící. Ona i děti (ty už mají taky téměř dospělé děti) do sboru nechodí. U druhé tety, to vypadá daleko líp, ale pořád to není ono. Já to vidím ale tak, že jen díky tomu, že je silná ve víře, to vše zvládá snad líp.
Bratránek je moc fajn kluk, ale asi tím, že strejda nechodí do sboru, nebo kdo ví co v tom kluk viděl, přestal chodit taky. Je pravda, že si na něj někteří kluci ze sboru, když byl malý, dovolovali, když neměl ve sboře taťku, který by se ho zastal a přece se nebudou bát ženský – je to možná hnusné co píšu, ale to se lidi stává i v našem společenství!
Sestřenka je na tom líp. Do sboru chodí, dokonce se před rokem nechala pokřtít. Má nevěřícího kluka a dokonce už s ní byl párkrát ve sboře. Já ji můžu jen „fandit“.
A já? Já jsem si našla manžela v práci. Začala jsem o něj mít zájem a nevěděla jsem jestli věří, nevěří. Sice mě to až tak nezajímalo na začátku, ale přesto jsem si chtěla stát za tím, že si nechci brát „nevěrce“ – ale poručte srdci ;-) . Možná by moje chování někdo bral tak, že jsem svého muže možná křesťansky znásilňovala. Prostě jsem za ním hodně brzy po nástupu v zaměstnání, začala chodit do jeho kanceláře s hláškou „jdu se podívat na zprávy“ (v té době měl v práci TV kartu a taky to byly doby, kdy jsem v práci ještě bývala dobrovolně a ráda od 7-20hod.) a přitom jsem si sebou brala Bibli. Zpětně vůbec nechápu jak jsem mohla být tak otevřená. Teď by mě to snad ani nenapadlo – žel. Z něho vypadlo, že je „věřící“ asi od patnácti let kdy začal chodit do kostela. Nejdříve začala jeho sestra, pak on a nakonec maminka. Tak jsem na něj šla s Biblí s „čistým a nečistým“ jídlem. :-D
Později se mnou začal navštěvovat shromáždění a líbilo se mu u nás. Jsem v Praze přes 6let a vystřídali jsme spolu téměř všechny pražské sbory. Rozhodl se pro vyučování z vlastní vůle. Nenaznačovala jsem mu, že se musí pokřtít, k tomu dospíval postupně sám. No a nakonec jako v pohádce – vzali jsme se. Ale jak to v realitě chodí, jsou dny, kdy jsme nešťastní, ale i dny, kdy je nám dobře a nelitujeme dne ani hodiny. No chtějte po člověku, který nevyrůstal od mala v adventistické rodině, aby najednou začal myslet na to, že v pátek se začíná sobota při setmění a končí až další den po setmění. Je to opravdu těžké, nejen pro mne, kterou to trápí, ale i pro něj, který na to nebyl celá dlouhá léta zvyklý. To vám nezbude nic jiného než jít na kolena. Žel jsme někdy lidi protestančtí, a někdy je potřeba nás na ty kolena donutit.
Já vidím problém „důsledku“ i v rodině toho druhého, milovaného. Říkám si, že by to bylo snad jiné, kdyby manželova rodina byla "adventistická". Nejsem v poslední době asi moc otevřená „světu“ a tak se bráním i u vlastní, manželovy, rodiny. Není to dobré, sama vím. Ale pořád je to lepší, že je tchýně u katolíků, než kdyby nevěřila v Pána Boha. Tchýně je moc hodná ženská a tchán taky. Dokonce se za tu dobu, co se známe, nám přizpůsobila v jídle ohledně „nečistého“ jídla. Za což jsem ji vděčná, protože to pro ni bylo velmi těžké. Zvláště to, že její syn odešel z katolické církve.
Naše manželství beru jako velkou zkoušku, což je každé manželství, vztah. Ale také bych jej ráda brala jako velkou příležitost být lepší „Boží učedník“. Jak ráda bych se jednou setkala v nebi i s celou manželovou rodinou!
Dívám se v posledních letech na Valentýna stejně jako na Vánoce. Tudíž, vidím jak lidi vyhazují hromady "hříšných" peněz za co nejlepší, největší a někdy i nejdražší dárek.
Tak už mám 3roky výročí tak je na čase se podělit :-)
